Otevírám kufřík, hrabu se mezi vším možným a nemožným co tam bylo, když tu držím v ruce kamarádovu povolenku. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, autem zaznělo několik vybraných výrazů a my se mohli na nejbližší benzinové pumpě otočit zpět do Prostějova. Pointa? V momentě když sem držel v ruce papíry kolegy sem si vzpomněl že mi „cosi jaksi taksi chybí“. Můžete hádat kolikrát chcete, ale já Vám to radši napíšu rovnou. Ano byli to moje papíry. „Šak vo co de“ zajedeme si jenom 100 kilometrů. Doma mě přivítali se slovy „ to už jseš doma?“. Raději jsem to už nekomentoval, vzal kufřík a naskočil do auta.

Po příjezdu do vesnice, která ležela asi 3 kilometry od naší lokality, jsme začali skládat naše věci na vozíček. Vozíček skřípal vším možným čím vůbec šlo, ale svoji funkci splnil dokonale. Po zhruba 30 minutách soumarství a zoufalství sem se zeptal kolegy „ ty hele a víš vůbec kde ta voda je?“, ten mě vzápětí uklidnil slovy „ já nevím“. No dobrá, nic se neděje, stojíme někde uprostřed ničeho, tma všude kolem nás a nakonec i ta voda nikde. V tu chvíli sem odložil na jedné lesní křižovatce svoje věci na zem a že se jako půjdu porozhlídnout po okolí bez břemene. Nakonec jsme onu vodu našel, ale v zápětí nastal další problém, jak se k té vodě s těma věcmi dostat? Tma jak za Marie Terezie, cestičky nikde a nebo v poli s kukuřicí kde si blaženě chrochtali prasátka 3x těžší než moje maličkost. Pro zajímavost již dnes vím že divokému praseti bezpečně uniknu, při prohlídce okolí jsem jedno vystrašil (nebo spíš nas*al) a už byl oheň na střeše. Ale to je zas jiný příběh. Od té doby co jsem nalezl vodu nám trvalo další 2 hodiny než jsme věci nanosily na břeh. Vcelku nás překvapilo množství rybářů obléhajících tuto lokalitu. Vzhledem k tomu že už byla černočerná tma tak jsme rozdělali lehátka a že půjdeme spát. Ráno moudřejší večera…

Druhý den, ráno jsme vyhodnotili situaci a přesunuli se na vzdálenější místo, kvůli hluku okolních rybářů a především kvůli výhodnějšímu místu. Po chvilce máme nahozeno a  čekáme na záběr, který přišel v 10 hodin,  výsledkem byl 40 centimetrový cejn. „No nic ide se do vody“, po této větě brouzdám vodu a zjišťuji že největší hloubka je zde něco málo přes metr a to musím přivřít všecky oči. Na dně je několikacentimetrový nános bahna, který ve mně zrovna moc radosti nevyvolává, nejhorší je na tom že bahno je plno bahenního plynu nelibého zápachu. Po nějaké době nacházím dvě místa která jsou buď bez bahna a nebo s mírným nánosem bahna. Tam posléze pokládám montáže a do okolí rozhazuji několik kuliček. Kolega postupuje podobnou taktikou, akorát že jeden prut dává k rákosům a druhý k leknínu což proti mně má vysloveně super „fleky“. Přede mnou je volná plocha a bahno. „No nic snad to vynde“ uklidňuji se a jdu si vařit oběd. Do půlnoci se nic neděje. Kolem 1 hodiny ranní mně probouzí kolegova aktivita a vidím že bojuje s rybou. Po chvilce mu podebírám kapříka 64 cm, krásného zdravého lysečka. Časem z něj bude nádherná ryba. Martin nahazuje a já ulehám do spacáku. Ve tři ráno mě probouzí můj signalizátor, rybu zasekávám do prázdna, jsem trochu znechucen, přitahuji montáž když v tu chvíli pocítím že „tam“ něco je a jede mi to pod nohy neuvěřitelnou rychlostí. Rychle přimotávám a jak mám kontakt s rybou začíná ten pravý boj který netrvá sice dlouho, ale o to si ho víc užívám. Nakonec mi skončil v podběráku šupináč 73 cm a 7 kg. Do rána se už bohužel nic neděje. Při rozbřesku začíná rutina, do vody zanést nástrahu a zakrmit. Přes den pro změnu ani „píp“. Další ryba přišla na můj prut ve 4 hodiny ráno následující den a byl to opět šupi 76 cm a 8,2 kg.

Jak čas běžel byla  před námi poslední noc rybolovu. Opět jsem doufal v nějaký úlovek a v koutku duše snil o rybě nad 10 kg. Ze sněni mě probudil v noci kolega zdolávající krásně vybarveného 64 cm dlouhého šupináče. Nevím proč, ale opět v tu samou dobu jako dva moji předcházející kapři přichází opět záběr na můj levý prut a já zdolávám velmi bojovnou rybu, nic příjemného být ve čtyři ráno ve vodě, ale samotný boj mi to vynahradil. Boj trval 20 minut a kapr se nechtěl nechat zvednout ode dna. Už jsem ho měl u nohou a zas zahrčela cívka a mohl jsem ho nanovo přitahovat. Pomalu jsem začal snít o tom jestli to není ta moje vysněná „10tka“. Pravda byla nakonec jiná, kapr opět nevybočil s mého „standartu“, měřil 71 cm a vážil něco málo přes 6 kilo. Udiveně sem seděl na lehátku a nedokázal pochopit že tak „malá“ ryba se mnou cvičila skoro 20 minut. Byl to prostě pan bojovník a za ten zážitek jsem mu vděčný. Jdu si lehnout stím že ráno brzo vstáváme a budeme balit.

Sbaleni jsme byli nakonec velmi rychle a věci byly odnošeny mnohem rychleji než při našem příjezdu. Cestou probíráme zážitky a zastavujeme se u kamaráda Davida na pokec, kde si Martin s Davidem domlouvají na příští týden společnou rybačku. Bohužel jsem se nemohl zúčastnit jelikož pracovní povinnosti jsou a vždycky budou. Chytli pana Lekňínáka, který s námi cvičil? Ten příběh už ale nechám na nich...